Číst sedmatřicet výpovědí "přeživších holocaust" je jako absolvovat skotský střik. Čtenáře nejprve plnou silou zasáhne proud ledové hrůzy, ale vzápětí ho poleje vlna horkosti. Člověk se mimoděk brání chladu těch syrových a věcných výpovědí mužů a žen, kteří přežili. Brzy je ale naopak vděčný, že to všechno, o čem se dozvídá, je "jen" mrtvá historie a dávná minulost, že jeho samotného ani jeho blízkých se to netýká. Tak zběsilé a nepochopitelné se to vyprávění jeví, tak neuvěřitelné a těžko stravitelné je. A nemylme se, žijí-li ještě ti, kdo si vše pamatují, není to dávno. Je jich jen zlomek, nepatrné množství. Ale jestliže nás ten zlomek výpovědí děsí, jak by na nás asi působily příběhy těch šesti milionů mrtvých?
Vlastní anotaci vkládejte pouze tehdy, když není společná, která je primární a bude nadále zobrazena.
Vlastní lze však "zamknout" a bude se pak zobrazovat tato. Ovšem zámek používejte prosím s rozmyslem.
